Chlubiti se chlupem
Tak tohle jsou ony, moje nohy. A to na nich, to jsou moje chlupy. Jo, jsou tam. Tyhle konkrétně asi dva měsíce. Nebyly tam vždycky a možná tam za týden už zase nebudou, svůj účel ale splnily. Poslechněte příběh o tom, jak Cukřenka skrz chlupy poznává samu sebe.
Nepřišlo to jako lusknutím prstu, spíš tak postupně, prvotně hlavně z lenosti. V pubertě jsem používala žiletku, později jsem přešla na strojek a cukrovou pastu. Cukrová pasta ale lezla v salonu do peněz a doma jsem se ní sama depilovat nezvládla, strojkem, který chlupy vytrhával, to zase trvalo hrozně dlouho a nikdy jsem obě nohy naráz skrz bolest. Nohy mi pak krvácely, totéž třísla (není to pravidlem, moje kamarádky jsou s trháním naprosto spokojené). Věděla jsem, že to nedělám pro sebe. Pod pažemi, na genitáliích a zadku mi holení vždy připadalo přirozené a hygienické. Stejně tak jsem v pohodě s trháním chloupků na obličeji. Ale proč si holit nohy? Navíc když na každé z nich mám asi deset maličkatých bradaviček, které běžným okem jsou sotva zřetelné, ale žiletka si jich všimne vždycky.
Přestože jsem v holení nohou neshledávala nic pozitivního, stejně jsem to vždy dělala. Tedy ne vždy, ale poprvé v nějakých dvanácti, třinácti letech kvůli spolužákům na základní škole, pravidelně pak od nástupu na střední. Až do teď. Tedy spíš až do chvíle, kdy jsem se sama sebe zeptala - proč to vlastně dělám? A rozhodla jsem se s tímto společenským zlozvykem skoncovat alespoň u sebe v koupelně.
Jako první jsem s touhle chlupatou myšlenkou šla za svým manželem. Přeci jen on je ten jediný, od koho by mě zajímaly případné připomínky k mému vzhledu. Ten mi (jak jsem očekávala) řekl, že je mu to samozřejmě úplně jedno. Stejně jsem mu to moc nevěřila, a tak se ho pro jistotu ptám do teď. Nicméně když jsem tedy dostala volnou jízdenku, bylo to už jen na mě. Nikomu jinému jsem o svém plánu neřekla, komu taky.
Z počátku bylo všechno fajn. Připadala jsme si trochu zvrhle a rebelsky. Po pár týdnech jsem si uvědomila, že i přes to, že jsem stále doma (homeoffice, sweet homeoffice - asi navrhnu rohožky), tak nosím jenom dlouhé kalhoty. A dokonce si vůbec neberu ty svoje oblíbené tepláky s velkými dírami na obou nohavicích. Je možné, že si nechci nohy holit, ale zároveň nechci koukat na svoje chlupy? Připadala jsem si trochu jako ta holka, co nikoho nezve k sobě domů, protože nikdy neuklízí, ale na Facebooku sdílí citáty o osamělosti. Takže co vlastně chci?
Snažila jsem se pokládat si ty správné otázky a zároveň na ně hledat odpovědi. Možná je to vážně jenom o lenosti. Ale zcela upřímně - ruku na srdce, vždycky, když se na svoje chlupy podívám, cítím se trochu hrdě. Hrdě a kapku zanedbaně. Víc ale hrdě. Asi jako když jsem poprvé nahlas přiznala, že Kubrickova verze Osvícení je podle mě fakt hodně špatná, nebo když jsem před manželem poprvé snědla svůj oblíbený chleba s máslem, solí, tvarůžkami a cibulí a zapila to krajáčem plnotučného mléka. Uvědomila jsem si totiž, že začínám hledat samu sebe. Ale ne ve věcech kolem, ale právě v sobě. Není to tak, že bych se po cestě k dospělosti ztratila nějak víc než každý průměrný puberťák. Snažím se najít, co mám skutečně ráda já a co už je indoktrinace, byť pozitivní nebo nevědomá.
Ať už tento můj experiment dopadne jakkoliv, tři věci vím jistě. Zaprvé, že konečné rozhodnutí bude na mě. Zadruhé, že mám úžasného manžela, který mě podpoří v každé bláznivině, kterou si vymyslím. A zatřetí (last but not least), že jsem neskonale vděčná, že žiji v době, kdy si můžu zatěžovat hlavu i takovými otázkami, jako jsou moje chlupy na nohou.
Cukřenka