O mém strachu z volby
Jednoho dne bez jakéhokoliv kontextu jsem se zeptala sama sebe, proč jsem šla zrovna na gymnázium? Většina spolužáků, kteří po základní škole pokračovali touto cestou, si chtěli prodloužit čas před tím důležitým rozhodnutím "co ze mě v životě bude". Připouštím, že tohle byl nejspíš i můj případ, avšak při pohledu zpět a s ohledem na další události v mém životě bych se spíš přiklonila k možnosti, že se prostě nechci rozhodovat. Ta nechuť mi totiž vydržela do dnes.
Salát nebo steak? Byt či dům? Všechna velká rozhodnutí jsem udělala s rozvahou a pokud možno co nejvíc informovaně, přesto se mi do nich vůbec nechtělo. Jedinou skutečnou samozřejmostí, nad kterou jsem ani vteřinu neváhala, byl výběr partnera, mého úžasného muže. Zvláštní, že zrovna tuto doslova doživotní volbu jsem nikdy nezpochybnila.
?
Bojím se profilovat. Ano, tak bych to označila, bojím se jít jedinou cestou, která by udávala můj směr. Protože co když věnuji čas něčemu, o čem později zjistím, že to byla pouze jeho ztráta? Čas je přece to nejcennější, co mám. A strach z této ztráty je natolik paralyzující, že mám tendenci potácet se od jedněch dveří ke druhým a hledat takové, ze kterých k vysněnému cíli přímo dohlédnu. Bylo by krásné dostat při zrození mapu všech cest s vyznačenými překážkami, úspěchy i pády, všemi možnostmi a jasnou vidinou toho, čím se stanu na konci každé z nich.
!
Neumím nechat věci jen tak plynou, nevěřím na osud. Snažím se mít vše pod kontrolou, a přitom si nejsem jistá, jestli je to vůbec možné. Závěrem podobných úvah před každým rozhodnutím bývá uvědomění si, že samotnou volbou není cesta, kterou zvolím, ale to, jakým způsobem po ní půjdu a s kým. To jediné je pro mě pilíř, který nikdy nebude ztrátou času.
Cukřenka