O skutečné rovnoprávnosti
Před nedávnem jsem se konečně podívala na film Milada a překvapil mě na obou frontách - mile i nemile. Tleskám výbornému obsazení, kameře a originálnímu (anglickému) znění, kdy většina českých herců podala perfektní výkon (zvlášť ti, od kterých bych to rozhodně nečekala). Co mě mrzelo byl český dabing, kde je přece jen vidět, že dobrý herec nerovná se dobrý dabér, a určitá zkratkovitost děje. Rozumím, že se režisér a scénáristé rozhodli jen pro určité útržky z jejího života na pozadí válečného a poválečného politického dění a chápu to, nicméně jsem doufala, že konečně uvidím film, který neukáže jen jakousi Johanku z Arku, ale hlavně bojovnici za ženská práva a sociální nutnosti funkční společnosti. Daleko více než o utrpení a smrti bych chtěla vědět o životě a práci.
Málo kdo to ví, málo kdo o tom mluví, ale právě JUDr. Milada Horáková jako členka Ženské národní rady připravovala legislativní návrhy, které ošetřovaly právě postavení žen jako matek, zaměstnankyň, manželek. Bojovala o uplatnění žen v pracovním procesu a rodinném kruhu. Vyzvihovala ženy jako matky a jeden z rodinných pilířů, ale zároveň pokládala za nezbytnost jejich zabezpečení po právní a sociální stránce. Některé návrhy JUDr. Horákové byly tak neskutečně pokrokové, že i dnes o nich pouze spekulujeme a zůstávají hudbou budoucnosti. Mimo politickou činnost tak tato dáma byla neskutečně sofistikovanou a citlivou lidskou bytostí s myšlením, které o víc než půl století předběhlo svoji dobu.
Přemýšlela jsem... Co by se dělo, kdyby nepřišel vítězný únor? Jak by vypadala současnost, kdyby do Československa přitékaly po druhé světové válce peníze z fondů USA, jako tomu bylo v zemích západního bloku? Bylo by něco jinak? Dostala by JUDr. Horáková (a mnoho dalších) prostor pro svoji sociální a možná i politickou činnost? Předběhli bychom zbytek Evropy a dnes bychom si místo dohánění Rakouska potřásali rukou s Finskem? Obávám se, že ne.
Musím přiznat, že vliv Sovětského svazu měl alespoň částečně pozitivní dopad (a věřte mi, že tato formulace mi jde přes pusu velice těžko). Tím, že znárodnění vzalo mužům majetek a tím i společenské postavení, se rozdíly mezi muži a ženami vyrovnaly více než v čistě kapitalistických zemích. Po revoluci jsme tak měli možnost začít z téměř rovnocených pozic, přesto nám do dnes chybí některé (dle mého) nezbytnosti. Například nerozumím tomu, jak v sociálním státě dvacátého prvního století mohou být za platbu alimentů zodpovědní bývalí partneři a ne stát. Jak je možné, že částečný úvazek není samozřejmostí? Že mateřstvím ženy už nikdy nesrovnají krok s muži a to nejden v platových podmínkách?
Ke skutečné rovnoprávnosti je cesta ještě dlouhá a kamenitá. Je nezbytně nutné uvědomit si, že pro ženy cesta vzhůru nevede přes snižování mužů, ale přes vzájemnou spolupráci a vytvoření rovnocených příležitostí. Žena téměř vždy bude matka a partnerka, stejně jako muž bude pravděpodobně ten silák. Rovnoprávnost netkví v popírání přirozených rolí, ale v tom kouzlu nebýt definován výhradně na jejich základě. Rovnoprávnost není o zanícených proslovech vynucujících močení v sedě, je o ženách, mužích, matkách, otcích, dětech a především o důstojnosti.
Cukřenka